Jestli se my lidé v životě na něco opravdu těšíme, je to dovolená. Respektive jsou to v mladším věku prázdniny, jež jsou vlastně dovolenou pro naše nejmladší ročníky. Kolikrát se jenom dokonce na takovou dovolenou těšíme celý rok, od chvíle, kdy jedna skončila, až do chvíle, než začne ta další! A je naprosto pochopitelné, proč máme právě dovolenou v takové oblibě. Je tomu tak přece proto, že si konečně také jednou můžeme po delší dobu dělat to, co chceme my, a ne to, co nám v práci nařizují naši šéfové. Je to doba, kdy můžeme třeba déle spát, chodit do postele, kdy se nám to zlíbí, můžeme cestovat s rodinou či bez a užívat si života s ostatními rodinnými příslušníky, s přáteli anebo naopak konečně také jednou bez nich. Můžeme prostě cokoliv, co nás jenom napadne. A tak si my pracující někdy dovolenou vezmeme a dáme se do užívání si. Někdo má rád hory a vyrazí tedy do končin, které jsou pro něj dost se vzpínající k nebesům, někdo preferuje moře a zamíří tak k některé z těch rozlehlých vodních ploch, které se mu nabízejí, někdo má rád pobyt ve městech a jiný třeba i na úplné samotě, a tomu svoji dovolenou přizpůsobí. A když chce takový cestovatel někam vyrazit, vyrazí. O dovolené může. A když tam chce něco podnikat, pak mu budiž přáno, neodporuje-li to zákonům nebo dejme tomu dobrým mravům. Lidé si prostě musí někdy odpočinout od práce, a proto dovolenkují. Je to nejkrásnější období všech našich pracujících. A je to i pochybná výhoda těch, kdo někde pracují. Protože nepracující důchodci nebo nezaměstnaní si dovolenou vzít nemohou. Čímž se my pracující utěšujeme. Abychom těmto lidem nemuseli závidět, že oni jsou vlastně na dovolené třeba i celoročně. Jenom si nemají od čeho odpočinout, a zpravidla na tom nejsou tak dobře po finanční stránce, aby to jejich volno za něco stálo. Ale to už je jejich problém. Kdo chce dovolenou, musí si ji přece zasloužit.